středa 9. prosince 2015



Tento příběh se stal ve čtvrtek 28. července 2011 a sepsala ho Jitka, nebyl ovšem asi nikdy zveřejněn, což mi přišlo škoda, takže tady je:

Setkání s úchylem aneb není radno chtíti v lese na molitanu spáti

To Vám bylo tak. S M. jsme se s batohy na zádech toulaly krajinou Českosaského Švýcarska a když nás omrzela, rozhodly jsme se pro přesun do Liberce s tím, že první noc strávíme na úpatí Ještědu, který za kuropění zdoláme. Vše proběhlo podle plánu a po příjemném večeru u místního piva jsme se vydaly do tmavého lesa hledat místo, kde bychom mohly stan postavit nebo alespoň hlavu složit.
Po hodině bloumání temným lesem, kde nebylo rovného místa, jsme toho měly tak akorát dost a rozhodly jsme se přiblížit k výchozímu bodu lanovek směrem na Ještěd. 

V lese, skryté před svitem lamp a zraky nočních chodců, stálo pár tou dobou opuštěných dřevěných boud, i rozhodly jsme se přespat na skromné rovince u jedné z nich. A ejhle! On tam byl i schovaný molitan jako stvořený pro nás dvě! Oprášily jsme z něj jehličí, přikryly ho plachtou od stanu, uvařily si kávu a u slivovice se radovaly, jak jsme to pěkně vymyslely a jaké máme na poslední noc pěkné a bezpečné místo.

Večer příjemně plynul, hladina slivovice se snižovala, když tu náhle, cizí postava se zjevila na cestě vedoucí do lesa. A nejenže se zjevila, ona po chvíli také zahnula do lesa přímo k nám! Z naší strategické pozice ve tmě jsme viděly, že se jedná o muže vyššího věku, zanedbaného vzhledu a s igelitkou v ruce. Hm, co ten asi chce dělat před půlnocí uprostřed lesa? Dozvěděly jsme se to záhy, když se muž zastavil v křoví pár metrů od nás a lesem se začaly šířit zvuky přinejmenším podivné, do detailů raději zabíhat nebudu. Ešus s kávou zůstal na půli cesty k ústům, která byla otevřená v němém úžasu. Jen stěží jsme přemáhaly smích a při závěrečném orgastickém řevu na celý les pak výkřiky zhnusení! Muž se po chvíli vrátil zpět na cestu a mířil směrem do Liberce. Konečně, řekly jsme si, a s úlevou jsme si daly další lok slivovice. Jenže...tím to neskončilo. Muž-úchyl se zastavil na kraji lesa o něco níž a opět mířil k naší chatě. O naší přítomnosti neměl tušení, seděly jsme schované ve tmě. Jenže co teď, co dělat, když jde přímo k nám? Co až si uvědomí, že jsme byly "u toho"? Copak jsme stály o přímou konfrontaci s tak podivnou osobou? Nestály! Ještě že jsme holky odvážné a skvělých nápadů máme na rozdávání (haha). A tak jsme ho začaly na dálku oslňovat čelovkou, dupat po schodech, mluvit mužskými hlasy, volat na imaginárního psa, mlátit lžící do ešusu, předstírat záchvat tuberáckého kašle...Jenže zkuste někoho vystrašit, když se u toho dusíte smíchy a zároveň snažíte mluvit mužským hlasem! Jaké tak bylo naše překvapení, když náš skvělý plán neměl žádný efekt, muž jen strnule stál a zíral na nás. Upřímně - dělaly bychom asi totéž, kdybychom viděly tu naši přehlídku lidové tvořivosti ;)

Nakonec jsme situaci vyřešily strategickým ústupem a opuštěním prostoru opačným směrem, protože nám došlo, že ten molitan....ten byl totiž jeho. V záchvatu nekončícího veselí jsme se skulily zpět na okraj Liberce, šťastný návrat do civilizace oslavily jak jinak než slivovicí a rozhodly se přenocovat u kostela pod ochranou všech svatých. Ke stánku Božímu jsme ale nedošly, cestou kolem fotbalového hřiště nás k sobě totiž přivábilo mávající světélko ze tmy, ze kterého se vyklubali dva trempové, kteří nás v naší veselosti z dálky zahlédli. V jejich společnosti jsme pak strávily příjemný večer v družném hovoru a ničím nerušený zbytek noci.

A poučení pro příště? Není radno chtíti v lese na molitanu spáti!


čtvrtek 22. listopadu 2012

Hančí jde do kopce


Spáleniště 2011 (25. - 27. 02. 2011) - cesta z Roztocké hospody, kde pivo stálo asi jen 18 Kč, takže teklo proudem, proto i cesta do chalupy byla trochu složitější...

Hančí se táhla s Kléťou vzadu, tak jsem jim utekla a dohnala jsem skupinku přede mnou, tam byl Karel a zpíval a měl jen takový kecky, takže mu to celkem klouzalo a byl furt na zemi, takže jak jsem zvedala padajícího a stále zpívajícího Karla, Hančí s Kléťou nás nakonec dohonili u toho krpálu k chalupě. Karel se drápal nahoru odvážně, ale byl víc na zemi, než na nohou. Asi v polovině kopce jsme si s Karlem dali cigáro a sledovali Kléťu, jak vláčí Hančí nahoru, nejdřív to byla sranda, Hančí padala jak pytel brambor a vždycky sjela o kus dolů, takže byli prakticky furt na místě.
Takže jsme došli s Karlem nahoru - úkol pro mě splněn...

Po několika minutách, kdy jsem si připravila nocleh apod. mě začalo zajímat, jak si vede Kléťa... bylo mi trochu divný, že ještě nejsou nahoře, tak jsem to šla vyzkoumat... se shora nebyli vůbec vidět, bylo to podezřelý...Tak jsem sešla asi do půlky a u konce zábradlí, což je asi ve třetině kopce, ležela Hančí na zemi a děsně kvílela a Kléťa tam stál a nadával.

Z dálky slyším, jak Hančí kvílí a Kléťa nadává, tak jdu k nim a vidím, že Hančí leží hlavou dolů z kopce a nožky má nahoře, děsně řve, že nikam nepůjde a hned ráno pojede domů, protože je to tu hrozný! Snažím se jí utišit a uchlácholit, Kléťa taky ubere a snaží se jí přinutit, aby vstala, jenže Hančí nemůže - punčocháče se jí přichytily za větev a je tam uvězněná...
Kléťa Hančí zvedá, já jí sundavám batoh, který má celou dobu na zádech(!). Hančí řve, že jí spadly spoďáry a že nikam nejde... a opravdu spoďáry má až u kolen a punčocháče visí na větvi :DDD

Po zápolení s prádlem se nám konečně podaří Hančí postavit a podepřít, ale ouha, za chvíli jsme všichni tři zase na zemi... bojujeme a zhruba za deset minut vítězně staneme na vrcholu u chalupy. Hančí se uklidní a omlácená se ukládá ke spánku. Tím to však nekončí.

Jdu si vyčistit zuby a při tom slyším, jak se z lesa ozývá pláč. Kontroluji, zda je Hančí ve spacáku a jdu najít Kléťu, aby mi půjčil čelovku. Kléťu ale už v chalupě najít nemohu, protože si ustlal někde samostatně na půdě. Naštěstí se mi podaří najít Tomáše, který si jde se mnou ochotně poslechnout skřeky z lesa. Usoudíme, že to nejsou moje halucinace a já se vypravuji do lesa se staženou prdelí prozkoumat, co to tam bulí. Našla jsem tam nějakou holku z vedlejší chalupy, která tam srdceryvně brečela, ale nic se jí prý nestalo, tak mi poděkuje za můj zájem a jdu spát.

Ráno nás probudí svěží Kléťa už v půl deváté a snaží se někoho přemluvit, aby s ním šel na běžky, ale jelikož nebyl sníh, tak se nikomu moc nechtělo.
Zanedlouho vyskakuje ze spacáku také Hančí... ale co to má na zádech?
Na první pohled to vypadá jako krev, ale kde by se tam vzala?
Hančí zkoumá, co by to mohlo být, asi nějaká čokoláda nebo co... najednou koukám, že vedle mě se válí prázdný obal od perníku a to už si Hančí vzpomíná: jak byla unavená z večerního výšlapu, tak dostala takový hlad, že si musela otevřít perník, jenže jak ho hltala, tak mezitím usnula, perník zapadl do spacáku a Hančí ho rozválela a rozmastila si ho po celém těle :DDD  

Při tom všem zjišťujeme, že v chalupě chybí Nohák, Gastro a Alžběta. Chvíli spekulujeme nad tím, kde mohli zůstat a Karel volá TN. Nejdřív si vymýšlí, že byli v Semilech na výletě a podobné blbosti a za chvíli do chalupy přichází Nohák - ještě ožralej jak dělo. Na otázku, kde byli, odpovídá, že v Jablonci na disco, po jediné této větě se svalí na zem a usne...
Nakonec doráží i Tomáš Nevečeřal s Alžbětou a vypráví svůj příběh předchozího večera: když všichni odešli, tak paní vrchní vytáhla všechny flašky značky Božkov, a se slovy "pijte!" je položila na stůl. Takže pili a hodovali, a když už to nešlo, zeptala se Alžběta, jestli by nevadilo, kdyby v lokále přespali. To navalená paní vrchní striktně odmítla a pozvala je k sobě domů, takže přespali u ní v obýváku. Nohák prý spal v dětské posteli s plyšákama :DDD

to je konec příběhu, takže se pak nemůžu divit, že jsem záhy upadla v nemoc...